Zemřela Věra Saudková
V pondělí 3. srpna 2015 zemřela ve věku 94 let redaktorka a překladatelka Věra Saudková. Poslední rozloučení se koná ve čtvrtek 13. srpna v 11.00 ve velké obřadní síni krematoria v Praze - Strašnicích. Vzpomínku na Věru Saudkovou z pera jejího syna Františka Saudka si můžete přečíst:
Smuteční proslov Františka Saudka na pohřbu Věry Saudkové
Milá mámo,
Nemluvíme s tebou naposledy, to si ještě počkáš a my také nevíme, jak dlouho. Ostatně tvoje maminka si počkala dost dlouho a náš táta také. Znám je oba z tvého vyprávění, jako bych s nimi vždycky žil, ale babičku jsem nepoznal vůbec, a když umřel táta, byl jsem malé dítě. Vyprávěla jsi mi o něm tak živě, že mi skoro vůbec nechyběl. Říkala jsi mi jeho anekdoty a na otázky jsi mi odpoví dala za sebe i za něho, a protože se odpovědi někdy lišily, zdálo se mi, že rozu mím světu líp než ostatní.
Byl jsem tvůj jedináček, alespoň takový jsem měl pocit. Přitom takové jedináčky jsi měla ještě čtyři a Jarinu sis přibrala od zemřelé přítelkyně. Žili jsme v jed nom veselém chumlu i s našimi partnery, bratranci a zvířaty a já si ale nepamatuju, že bych na někoho někdy žárlil. Seděli jsme většinou všichni v kuchyni, která sou sedila s koupelnou a byla nejmenší místností v našem domě. Na Vojtovi plan daly „mladické spodky dosud zachovalé“ po tátovi. Povážlivě se houpal v pozici na bobku, letité štokrle už už se převrhnout. Vláďa přerušil 15. díl sebraných spisů Lva Tolstého v originále, dovzpíral činky, poléval se ve sprše vodou a dou čoval mě fyziku kapalin. Že totiž „když nápoj teče z hrnku do sklenky, naplňuje sklenku tím, že utíká z hrnku. A všechny autority se shodují v tom, že „ten jistý“ je on.“ Tehdy mi ještě nedošlo, že si to půjčil od Prubíka z Jak se vám líbí. Anča mě ale utěšovala, že z ní si Vojta také dělá legraci, když si mu stěžuje, že nero zumí dějepisu. Zastupovala pro mě mámu, která musela hodně pracovat, aby nás všechny uživila a abychom všichni vystudovali. A to v době, která se mi z dnešního pohledu zdá dost blbá. Nevěděl jsem, že máma před tím musela prožít dobu mnohem horší.
Máma ale dějepisu rozuměla a uměla ho učit, i když ho nikdy nestudovala a ně kdy si vymýšlela nebo přeháněla. Po vzoru táty nám ho překládala do Sha kespearových veršů. Makbetovu dýku jsme dobře viděli, ale v mámině podání to píchnutí zas tak moc nebolelo a dalo se to pochopit, alespoň když se o tom diskutovalo v kuchyni. Táta totiž všechny verše zkoušel nejdřív na mámě. Když se jí to nelíblo, nelenil a přitáhl metr široký slovník jazyka českého, aby ukázal, že kritické slovo opravdu existuje. Vůbec mu nevadilo, když v závorce stálo, že to slovo do češtiny zavedl Saudek. Vidím to úplně živě, i když mi to máma jen vyprávěla.
Organizované vzdělání sice skončila už v 18 letech, ale život jí naučil. Když na cisti zavřeli vysoké školy, dělaly se sestrou Helenou, co mohly, aby se něco dozvěděly o své odvlečené mamince a aby propašovaly nějakou pomoc do kon centračních táborů. Doma schovávala spisovatele Jiřího Weila, který by tam ji nak musel také. Představuju si, že žil dva roky ve skříni, protože každou chvíli přicházely kontroly, a hrozně se nudil. Máma pomoc nikdy nikomu neodmítla a to ani tomu, kdo si to nezasloužil. Bylo to až komické, když se situace někdy ob rátila. To se daly dobře studovat charaktery. Občas si někdo opravdu vzpomněl, že byl někdy v ouzkých.
Pokud mohla pro někoho něco udělat nebo mu něco dát, vždycky to udělala a na nic se nevymlouvala. Bylo to tehdy, bylo to potom a bylo to až do poslední chvíle. Nelpěla vůbec na věcech ani na penězích. O tolik věcí přišla, že jí záleželo jen na lidech.
Brala na sebe špatnou práci. Protože jako matce pěti dětí bez otce by si snad ni kdo nedovolil jí znovu něco strašného udělat, půjčovala své jméno překladate lům, kteří by jinak nemohli v minulém režimu pracovat. To bylo opravdu ne vděčné. Nejenže kdyby se to provalilo, bylo v sázce naše živobytí a studium, o tom už máma musela vědět své. I když to potom vyšlo, autoři to moc neocenili, když v záhlaví neviděli svoje jméno.
Že byla máma dcerou nejmilejší sestry Franze Kafky, jsem se dovídal hlavně z knížek. Támhle je obrázek Franze Kafky, vedle babička – Ottla, s dívenkou v náručí. To musí být máma! Kdyby tak věděla, co ji čeká. A dole na fotografii „copyright“ … kdovíkdo. Jo rozdávat nebo nechat si brát, to máma uměla. Ale proč ne. Je to jen fotka, dá se kopírovat. Je na ní moje máma jako holčička. A ta holčička toho nakonec udělala strašně moc: Jako krásná mladá žena, jako zdr cený čekatel na návrat zabité matky, jako nadějná pokroková redaktorka, jako přístav překladatele chrlícího Shakespearovy texty a nakonec stejně jako Kafka bacily tuberkulózy. Narodí se jí 5 dětí a jedno si přibere. Potom zemře Jozífek na nevyléčitelnou nemoc, ještě než mu začne škola, potom Vojtěch, nejnadanější ze všech, na vrcholu mužného věku.
Máma má tolik známých, vysoce intelektuálních i úplně prostých. Stýkají se s ní, žádají o radu nebo pomoc, mají ji rádi. Nevědí jak psát, jak režírovat, hrát, jak ukončit román, jak dostat děti na školu, jaké jim vybrat zaměstnání, jak se udobřit s manželkou, … a jak se vyrovnat s holokaustem. To poslední máma ne uměla. Nesměl jsem doma zabít mouchu, nesměl jsem ji ničím postříkat, nesná šela syčení plynu. Milovala kachny volně plující po rybníce, tu a tam šmějdící v rákosí. Když už jen ležela na posteli, říkala, že je kapitán velké lodi, která se měla původně potopit. Zůstává po ní dneska 21 přímých potomků. Mají svá štěstí a trápení, šeptají o tom v duchu mámě a ta se konečně pohybuje volně jako ta kachnička, tu a tam si načechrá peří, ponoří hlavu do vody, tu a tam po poletí a zase zmizí za vlnou.
Ještě poslední den večer jsi říkala verše z tátova překladu Krále Leara, který na říkal s mrtvou Kordélií v náručí. Proč může pes, kůň, krysa život mít a ty už ani kousíčka dechu ne? Už nikdy.
Ty jsi život každému tvoru vždycky přála, psům, koňům a krysám zvlášť. A svobodu. Tak si jí užívej.
Za děti František
