S Michaelou Jacobsenovou nad Čárami života

Ingeborg Bachmannová : Čáry života, přeložila Michaela Jacobsenová, nakl. Opus (2016).

Tento výbor z lyriky se snaží představit v úplnosti umělecké směřování rakouské básnířky I. Bachmannové (1926–1973). Kromě veršů z mládí, obou básnických sbírek Odročený čas (1953) a Vzývání Velkého Medvěda (1956) zahrnuje i nedávno vydané básně z pozůstalosti. Jsou to verše vášnivé, neústupné a leckdy nemilosrdné. Ve šťastných chvílích se doberou klasické krásy. V těžkých časech dopadnou až na dno. Ale zase se – po kolikáté už! – vzchopí k novému nadechnutí.

* * *

Ingeborg Bachmannová a Paul Celan: Čas srdce - Korespondence, překlad Michaela Jacobsenová + Vlasta Dufková, nakl. Pulchra (2013).

Korespondence Ingeborg Bachmannové a Paula Celana počíná v roce 1948, v době jejich prvního setkání a odloučení, a na největší intenzitě nabývá o devět let později, kdy pro ně znovu nastává „čas srdce“. Rozhovor se s obtížemi přenáší přes temnou dobu Celanova ochromení gollovskou aférou a ustává teprve v druhé polovině šedesátých let, kdy oběma partnerům zbývá pár roků do konce života.

V kapitolách o německy psané lyrice po druhé světové válce se jejich jména objevují na předních místech, často vedle sebe. Bachmannová a Celan netvořili ovšem životní ani autorskou dvojici v běžném smyslu. Společně strávený čas by se u nich dal počítat na měsíce, ale pro životní rozvrh i vlastní tvorbu hráli jeden pro druhého nesmírně významnou roli.

„Vyměňují si dopisy, které němě křičí, aby byly čteny jinak. Bachmannová a Celan, plaší fanatici přesnosti v myšlení i v životě, v zoufalství i v lásce. Nikdy nepíší bez rizika. Sentimentalita je jim cizí. Vysilují se větami, jež musejí překonat, aby přesně vystihli konstantu svého proměnlivého vztahu i světa dvacátého století. Spojuje je boj o jazyk. Jejich vztah je vztahem vzájemného krajního napětí. S železnou pravidelností se střídají fáze důvěrné a láskyplné blízkosti, sebezáchovné distance a útěků. Celan požaduje oporu, aniž sám, bolavý skutečností a skutečnost hledající, nějakou poskytne. Bachmannová zůstává nechráněna, v každodenní válce bojuje sama, což nejlépe dokumentuje její vztah k Celanovi a Maxi Frischovi. I v této korespondenci se vede válka, na poli uhájení svého ‚jazyka‘, své ‚řeči‘, svého ‚území‘. Bachmannová i Celan se vymaňují z frází literárních i politických, které jsou vlastní každé zemi. Boj o slova je namáhavý; nikdy nepíší pouze slova, pracují na celku životního díla. Tato fascinující korespondence vyžaduje odstup, aby do mysli nevypálila slepou skvrnu, abychom se nestali zoufalými nevolníky neslyšného tikotu nezkrotných srdcí.“